Je to úplně stejný, jako když kluci na gymplu zlobili a matikářka nám dala test za trest. Já dostala pětku, protože ten příklad byl nějakej chyták, a oni jedničku, protože dneska jsou z nich inženýři.
Poslední únorový večer se rozloučíme a nevíme, kdy se zase uvidíme.
Naděje na návrat deváťáků aspoň patnáctého března zase padla.
Všechno je dobrý, ale pak jeden den, když odučím, koukám z okna, najednou nemůžu popadnout dech, slzy mě pálí, ale netečou, pod hrudní kostí něco tlačí. Psycholog by tomu řekl úzkost, já tomu řekla půjdu ven a nadechnu se (natajno).
Jinak mám ale spíš jen na nic náladu a tu zajídám. Celkem úspěšně.
Jednotlivé dny paradoxně docela rychle ubíhají. Už jen devět. Jen devět dní, za který ale zase nevíme, co bude. Můžeme doufat.
Jediný, co bych teď mohla, je jít (ne úplně) nutně pečovat o babičku. Nechala bych se zase antigenně otestovat, ale nejsou teď ty termíny, že jo.
Čtu si příspěvky lidí z první linie, sleduju rozhovory se všemi, a dost dobře nechápu, jak je možný, že sám nejvyšší Agroman si dělá volební kampaň u maturantů. Bezmoc. A vztek.
Je mi krajně proti srsti, že někdo bude kontrolovat, proč a kam jdu nebo jedu. Jsem už rok maximálně zodpovědná, nedokázala bych žít s tím, že jsem někoho ohrozila. A nemůžu za to, že ne všichni to tak mají. Při matice jsem se taky vždycky maximálně soustředila, nechtěla jsem propadnout.
Včera večer brečím u fotky z příbramské nemocnice. Přesto byly poslední dva dny nejnormálnější za poslední dobu. Pozitivní stres. Radost, když se online kafe přesune v rámci zachování duševního zdraví do offlinu. Někam muset. A muset ještě někam jinam. Něco zařídit. Lehká nervozita a taky těšení.
Světlo na konci tunelu ale pořád ještě nikdo nerozsvítil.
Žádné komentáře:
Okomentovat