Asi mi to úplně došlo až v pátek, když jsem si po letech sedla na neobvyklý místo, doprostřed půlkruhu. Aspoň něco se v tu chvíli vrátilo do starých kolejí, i když jinak, po tolika letech nové tváře a jiný pohled. Už to tady z tohohle úhlu vůbec neznám.
Celý den mi v kalhotech bylo horko, tak mám na sobě naposledy oblíbený letní šaty, jako bych věděla, že na rozloučenou s létem, než jsme dohráli, zatáhlo se, zvedl vítr a rozpršelo. Bylo mi v závěru léta líto, že jsem o něj přišla, tak jsem se od úterý odpoledne snažila za každou cenu to vynahradit, abych zjistila, že za každou cenu to nemá cenu.
Pořád přemýšlím, kdy jsem takhle seděla naposled. Muselo to být ten rok, kdy jsem nejdřív čekala před barákem, než si vezme kytaru a pak jsme šli pro moji na gympl do skříňky. Teďuž si ani nepřejeme k narozeninám, ale ještě pořád se lajkujeme. Když jsme se potkali, byla jsem ráda, že za nás mluvili ostatní, nevěděla bych co říct. Třeba jsme si celou dobu nerozuměli stejně jako No, od zítra nastupuju na chíru. - Ježiš a s čím? Jenže tentokrát jsem já jediná pochopila, že slepák to nebude.
V úterý jsem se ve výtahu rozdýchala přesně podle návodu z příručky o zvládání stresu a cestou na tramvaj si zpívala Slečna Anna je za vodou, asi pane bože, dej mi sílu. Anebo, že mě napadlo, že podle popisku fotky na facebooku princezna na ní vypadá spíš jako víla, křehounká blondýnka v rozevlátý sukni. Nebo proto, že jsem v neděli cestou na nákup myslela na Otevřenou zlomeninu srdečního svalu.
Urputně jsem se totiž snažila pohnout myšlenkama někam pryč, k něčemu hezkýmu, a vzpomněla si na ni. Nebo na ten pocit. S ním se dobře tancuje, viď? Jo. Je to totiž jako opřít se o sloup, se kterým nic nehne. Opřeš se a nemusíš nic řešit. A máš chuť zabořit hlavu do toho trochu pivního břicha před sebou. Vždycky jsem si představovala, že tohle musí zažívat holky, co mají táty ochranáře, kterým se můžou svěřovat, a jsou jejich princezny.
Nejdřív si něco říkáme, ale pak už mlčíme, jenom chvílemi pobrukuje, ruku má přes celý moje záda, ani ne moc vysoko ani nízko, nedrží mě nijak pevně a přesto je to bezpečí. Táta mě vždycky přimáčkne, jako to žádnej jinej chlap nikdy neudělal, a sice vím, že mě nepustí, ale ty ochranný křídla nad sebou necítím. Nejspíš je to nějaká moje podvědomá potřeba nacházet to, co mi u táty chybí. V rumcajsovský puse a přání k svátku ...a ať se tě drží láska. - Já se jí nepustím. Nebo když říkáš, že jsem tvoje holčička, a já se k tobě můžu tisknout ještě o trochu víc.
Když jsem v úterý večer dala všechny svoje poznámky a knížky na hromadu, měla jsem strach, že spadne. Hned jsem to pak všechno naskládala do kufru, abych to mohla odvézt a v sobotu jsem to roztřídila po obdobích a zavřela do krabice. Jenom ty dva natřískaný šanony s vypracovanýma maturitníma a státnicovejma otázkama se mi do ní nevešly.
Uklidila jsem pěčlivě celej pokoj, vybalila tašku z tábora a našla svítící náramek, co už nesvítí, z diskotéky, co byla jiná,než ta ke hrála Otevřená zlomenina. Za mixážním pultem jsem znala jenom Panenku, vůbec ne krásná, ale svůj život bez hranic jsem hrála, takhle to bylo.
Stojím na zastávce pod stříškou jako zmoklá slepice a modlím se, aby ta tramvaj přijela co nejdřív, jenomže nejede. Nadávám si, jak jsem blbá, vůbec jsem nepřemýšlela, v takových situacích mi chybíš, potřebuju tě, zanalyzuješ situaci a najdeš řešení, já ne. Až ti o tom budu vyprávět, budeš nevěřícně kroutit hlavou. Nevím, jestli jsou situace, kdy bys potřeboval ty mě, kdy bych ti byla schopná pomoct, mám strach, že ne. Ty mě utěšuješ, ženeš dopředu, nutíš mě dozvídat se víc a víc, věřit ve svoje schopnosti, ale nevím, jestli něco podobnýho umím i já.
Skoro měsíc jsem byla skoro sama a bylo to poučný. Zjistila jsem, že je težký se mnou vydržet. Že se to musí umět, člověk musí být trpělivý a tolerantní, aby mě dokázal vystát. Ať se snažím sebevíc, v určitým bodě to přestanu ovládat. Asi to tak mělo bejt, nebo aspoň hledám důvody, proč je to takhle, abych se naučila být sama se sebou, i když to ve svý podstatě vůbec nechci. Ani už nikdy nechci být tak moc sama jako na přelomu srpna a září, celý víkend s nikým nemluvit, jenom se svýma poznámkama, vykořeněná, odstrčená od všech, na kterých mi záleží. Mrzí mě, že jsem nebyla s Honzíkem, když odmaturoval, protože s Jirkou jsem byla, kdyby jim bylo o patnáct let míň, tak se kvůli tomu poperou, ale už jim je to jedno, jenom já zamačkávám slzy, zatímco Honza bouchá bohemku.
Se mnou to pak taky bylo, jako když vyletí špunt. Kolem všechno, po čem jsem toužila, ale zakazovala si celou tu dobu. (Konečně se v sobě můžu pitvat). Ukulele jsem odložila, moc by rozptylovalo, to teď nemůžu potřebovat, ale za každou státnici knížku na první cestu vlakem domů, to taky není špatná věc. Úplně jsem zapomněla, jaký to je proležet dopoledne v posteli s posledníma sto stranama. Do vlaku pak přistoupil kluk, přesně takhle jsem si představovala Viktora Klímu, třeba se část mýho já taky zasekla před sedmi lety na lavičce na Plzeňský nebo někde jinde. O jedno já víc nebo míň. Řekla jsem si, že je všechny nechám žít, i když opravdový jsou jenom některý, to na fotce z bubínků a to co je s tebou, a pak taky když jsem sama,to je moje podstata, ke který jsem se dopracovala a smířila se s ní, i když na ni někdy nejsem pyšná.
