Byl to jako by slavnostní den. Vstala jsem brzy, zapletla si cop, po dlouhý době, na kopci jsem se podívala do protějších kopců, zhluboka se nadechla, rozjela, chvilku byla úplně volná a pak mi ruplo v koleni. Ruptura od slova rupnout. Naštěstí jsem vyrostla na Ordinaci v růžový zahradě, kde řešili rupturu sleziny po každé bouračce, tedy v každém druhém díle, tudíž vím, co to znamená. (Jen kloubní pouzdro si představuju úplně jinak. Asi jsem spíš měla koukat na Nemocnici na kraji města.) Jednoduše - začínám být mistr v umění komplikovat si život. Všichni kolem mě se konečně našli, já jsem se sama sobě docela ztratila.
Novej rok je logická startovní čára pro jinej začátek, o berlích sotva lezu, startuju z polohy ležmo. Jakž takž to jde, ale ta paralýzy, blok, nebo co to je, trvá. Mám strašně malou kapacitu. Když dojdu na její hranici, vypínám se. Ráno začnu znova a když vyčerpám kapacitu, vypnu se. Ve tři, v šest, v půl osmý. Vypnu. Nefunguju. Rytmus. Udržet se v klidu. Tep taky. Občas nezvládnu. Řvu v autě, slzy tečou snad za poslední rok. Nepamatuju se, kdy naposled. Úplně obyčejný věci, automatický, jsou to, co dělá život životem. Třeba kdybych sjela ten kopec a nespadla. Nebo bych ho nesjížděla a byla s tebou. Nebo bych šla na procházku a rozsekala se na náledí. Celý dětství mi říkali: kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby. Hned jak budu moct vylezu na horu a do uší si pustím Šumavský otčenáš.
Pochybuju a minimálně dvakrát denně nevím, co mám dělat. Když mi bylo pět, mamka v mým věku věděla a uměla úplně všechno. Seberu veškerou svojí odvahu a poprvý v životě postavím na plotnu papiňák. Séře mě (to se u nás doma říká a není to sprostý) princip celýho světa. Osm let jsem při fyzice dosazovala do vzorečků, který jsem se šprtala nazpaměť a nechápala, co jsem vypočítala, ostatně to nikdo ani nechtěl, šlo jen o správný výsledek. Kapitolu o tlaku jsem nepochopila, návod k tomu hrnci jo. Když zjistím, že se děti v osmičce učí vytvářet rozpočet, moje srdce plesá, protože já se sice ve škole našprtala definici ekonomiky, ekonomie, měny a peněz, dostala jedničku, ale co mám dělat, když mi přijde výplata netuším. O daňovým přiznání nemluvě, co je to kontokorent a akontace mi zůstává utajeno. Telefonování mě děsí tím víc, čím jsou lidi na druhý straně protivnější. Ale vy k nám nepatříte, tak co prudíte? - Ale paní, nic jako spádovou nemocnici podle mě dostupných informací český zákon minimálně 30 let nezná, tak mi neříkejte, kam patřím nebo nepatřím, a buďte ráda, že chci k vám. (Jsem samozřejmě neřekla, slušně poděkovala a omluvila se za půlminutový zdržení.) Česko - země 21. století. Máme Vojtu Dyka, ale slavíkem je s velkou pompou Marek Ztracený. Umcacataráda, je to paráda.
Nepatřím nikam. Existuju ve svým vlastním vzduchoprázdnu, tváříš se někdy, že nepatřím ani k tobě. Mám tak zažitý stereotypy, že chci patřit tobě, být tvová. Jsem jenom tvoje, jenže ty jsi solitér, kdybys to dopustil, budu ti překážet jak koule u nohy. V některých věcech vlastně nejsme moc kompatibilní. Když odjedeš, jako první uklidím stůl, konečně jsem zde člověkem, ale rozhodně před sebou nemám čistý stůl. Letos první víkend ne doma, nebudu mít klid a nic nepřečtu. Potřebuju příběhy. Hltám jeden za druhým a nemůžu přestat. V pátek ráno vstanu a v sobotu ráno jdu spát. Noc mezi svými. Pátek má 24 hodin, tak je sobotní odpoledne krásně líný. Jdu na první opatrnou procházku a dvacet minut nemyslím na nic jinýho než jak střídat nohy. Taková samozřejmost jako chůze, takže si jí začneš vážit, až když přes tři týdny pořádně chodit nemůžeš. Nejradši bych nemyslela. Mám teď takový období. V diáři poctivě odškrtávám, eviduju všechno, co jde. Režim, rytmus. Zachovat klid. Vydržet. Přečkat.
