S nostalgickým pocitem vzpomínám na červencová horka a na to, jak
jsem se těšila, až se trochu ochladí. No, všichni víme, jak to dopadlo.
Proč
o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem
na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem
konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.
Už
dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v
archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když
jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po
ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A
mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.
Hledala
jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když
jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho
nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo
líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice
báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že
je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A
jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.
A
stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má
vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její
Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.
Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.
pondělí 10. srpna 2015
středa 5. srpna 2015
Kterak jsem rozdávala moudra
I dnes jsem vyrazila na kole poznávat okolí své rodné vísky, ovšem
tentokráte jsem si cestu zpříjemnila o další menší dobrodružství.
Připravila jsem si totiž pár mouder z knih, která jsem rozsévala cestou. Pokud se teď divíte, o co jde, odkážu vás k Jane, která spolu s Basterou připravila skvělý projekt #moudrazknih. Přesně něco pro mě. Zajímavé pasáže či citáty z knížek si vypisuji do speciálního zápisníku, a tak jsem ho jen otevřela a vybrala pár těch, která jsem dnes vzala s sebou.
Chtěla jsem je s sebou vzít už na začátku týdne, kdy jsem byla v Plzni, ale zapomněla jsem, takže jsem se rozhodla obohatit o ta nejlepší moudra obyvatele okolních vesnic, případně turisty, kterými se to tady jen hemží.
Proto jsem hned první moudro izolepou přilepila na turistickou mapu, druhé jsme položila na lavičce na návsi, třeba si počte některá z místních babiček. Nakonec jsem zamířila do Velhartic. Tamní hrad znám jako své boty, ovšem z naučné stezky vedoucí od něj k Werichově chatě jsem znala jen část, celou jsem ji, kdo ví proč nikdy neprošla. A proč si ji neprojet celou a nezanechat na ní nějaké to moudro, že? Jedno na informační tabuli a jedno na stole na jejím konci.
Nelze opomenout krásnou přírodu, která Velhartice obklopuje. Rozhodně i tip na výlet i pro vás - jak hrad tak stezka stojí za to.
„Jen jestli nemají pořád pravdu ti nepraví lidé.“
„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.“
„Ulice byla plná lidí, ale ani kdyby byla prázdná, nemohla by být cizinka víc sama.“
„Je láska i to, čeho se dokážeme pro druhé vzdát? Nebo jen to?“
Arnošt Lustig: Colette. Dívka z Antverp
Připravila jsem si totiž pár mouder z knih, která jsem rozsévala cestou. Pokud se teď divíte, o co jde, odkážu vás k Jane, která spolu s Basterou připravila skvělý projekt #moudrazknih. Přesně něco pro mě. Zajímavé pasáže či citáty z knížek si vypisuji do speciálního zápisníku, a tak jsem ho jen otevřela a vybrala pár těch, která jsem dnes vzala s sebou.
Chtěla jsem je s sebou vzít už na začátku týdne, kdy jsem byla v Plzni, ale zapomněla jsem, takže jsem se rozhodla obohatit o ta nejlepší moudra obyvatele okolních vesnic, případně turisty, kterými se to tady jen hemží.
Proto jsem hned první moudro izolepou přilepila na turistickou mapu, druhé jsme položila na lavičce na návsi, třeba si počte některá z místních babiček. Nakonec jsem zamířila do Velhartic. Tamní hrad znám jako své boty, ovšem z naučné stezky vedoucí od něj k Werichově chatě jsem znala jen část, celou jsem ji, kdo ví proč nikdy neprošla. A proč si ji neprojet celou a nezanechat na ní nějaké to moudro, že? Jedno na informační tabuli a jedno na stole na jejím konci.
Nelze opomenout krásnou přírodu, která Velhartice obklopuje. Rozhodně i tip na výlet i pro vás - jak hrad tak stezka stojí za to.
„Jen jestli nemají pořád pravdu ti nepraví lidé.“
Radek John: Džínový svět
„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.“
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
„Ulice byla plná lidí, ale ani kdyby byla prázdná, nemohla by být cizinka víc sama.“
Markus Zusak: Zlodějka knih
„Je láska i to, čeho se dokážeme pro druhé vzdát? Nebo jen to?“
Arnošt Lustig: Colette. Dívka z Antverp
Co vy? Zapojili jste se, nebo chystáte zapojit do tohohle (nejen) knihomolského projektu?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)