Luční holka

Jdu opatrně, ale rychle, protože je to z kopce, po cestě posypaný listím, až vyjdu z lesa, přede mnou se otevírá krajina, jako u nás na dílích. Sednu si na louce do trávy a čekám na tebe. Lokty se opírám o kolena, podzim jako malovanej. Říkáš tak už pojď a mně se neche se zvednout, seděla bych tu s tebou celý odpoledne, protože na louce.

O týden později šplhám na vratkou barovou stoličku, protože se mi ještě nechtělo spát, přesně se pozná, kolik z nás jsme srdcaři, známe se z úplně jiný louky, kde jsou špatně udělaný drenáže, takže se nedá přejít suchou nohou, sedíme tam čtyři, v tom jediným baru, kterej v tomhle městě znám, vždycky se všemi chodíme sem. Pak jdu na záchod, na dveřích nejsou popisky a já si prostě nepamatuju, který jsou dámský, tak dlouho jsem tu nebyla. Tolik k mému společenskému životu. Říkám si, proč tohle nepodnikám častěji, je mi strašně fajn, ale během víkendu si vzpomenu. Díky pátečnímu flámu z něj totiž nezbyde skoro nic. Jenom obrovský hromady shrabanýho listí, seznam všeho, co jsem měla udělat, ale neudělala, a výčitky svědomí, se kterými si to vyříkám až v neděli dopoledne, projdu luk několik, Honza říká, proč asi dřív dělali meze?


Vždycky když se večer vracím pozdě a jdu sama pustou ulicí, zpívám si, abych se nebála, i když svítí všechny lampy, občas se přece jen vynoří člověk, předjede mě na kole a kouká pohoršeně, co jsem si to dovolila si brouknout.

Louka je místo, kterýmu rozumím, se kterým si rozumím. Na jaře se zelená, pak kvete, seče se a suší, na podzim zlátne jako stromy a ukládá se k zimnímu spánku. V každém období voní jinak. Nerozumím městu a vím, že s těmi lidmi tady nedokážu žít, protože jsem bytostně jiná než oni, nerozumím ani tomu baru, kde každý s každým. (Pozorovala jsem ho, jak se zase snaží sbalit nějakou holku, zase úplně stejně jako vždycky, takže zase neúspěšně. Pamatuju si, jak jsme se smály a doplňovaly jedna druhou - nejdřív ruku kolem pasu a pak na koleno a výš, až dokud to nezarazíš, a u toho ty stejné řeči, že se nepoučí.) Nerozumím komunikaci a na louce se nemusí mluvit a může se tam zpívat.

Podzimní stesky

I.

Odjíždím do zlatého světa
Čtu cizí korespondenci
(Kdo vám dal právo ji vydat)
Není určena mně
Dopisy Olze jsem odložila po dvou stranách a odnesla zpátky do knihovny
"Která z prvních dam je vám nejbižší?"
"Jednoznačně Olga Havlová."
"Olga byla skála."
Jako já ale ne jako já
A teď tady klidně čtu
Dopisy Nejmilejší jeden za druhým
Nejsem jí já

Přijíždím do zlatého světa
Tak tady mě máte
Nevím co se sebou
Jenom někdy potřebuju
Sama
Paní v tramvaji někomu říkala: "Tam ti se ocitnete úplně ve volný přírodě."
Já taky

II.

Zas večer nejít spát
ráno se neprobudit
pro sebe potichu hrát
navázat přetrhlou nit

Divně to skončilo
poslední oheň a pak
nic-

Jó, to jsem si jenom myslela:
pak tisíc výčitek, slzy a ublížení

Společnou nití už nic neušijeme - nechcete

Zbylo moudro pouze:

Každý přátelství je jiný
kolik přátelství tolik lidí

A to které vydrží déle než sedm let
to už je napořád
(psali na internetu)

Chci tomu věřit, ať vás dva neztratím:
Splnily jsme dvakrát tuhle lhůtu
Vydržíš to se mnou
ještě čtyři a půl roku?

Loni touhle dobou naťukáno do poznámkového čehosi v telefonu ve vlaku zhruba mezi Berounem a Rokycany. 

(Šijeme dál, ale drhne to - to ty uzle na niti. Už jsme v polovině - chybí jen tři a půl roku).

Budeš odhánět vampýry od mých dveří?

Na zastávce tramvají
broukala jsem si, doufajíc,
že Frankie došel do Hollywoodu.

Zamilovala jsem se totiž z malička
do Jiřího Hájíčka,
do toho, jak rozumí lásku.

duben 2018

Analyzování

Analýza je metoda založená na rozkládání celku na části. Jejím cílem je postihnout vlastnosti jednotlivých částí, jejich podstatu a zákonitosti.

Analýza jednoho rozhodnutí

Byla jsem přesvědčená, že to půjde samo. Že situace se vybarví zcela jednoznačně a já pak budu vědět, jestli příští rok ještě jo, nebo už ne. Jenže se to vybarvilo tak nějak černobíle, na seznamu pro a proti převážila pro, takže se rozhodnutí odkládá, příští rok ještě jo.

Analýza současného stavu

V pátek jedu, kytaru v kufru, mžourám do sluníčka a tohle je můj opravdovej život. Večer sedím v traktoru, Honza mi dělá diskotéku a tohle je můj opravdovej život. V neděli se kluci perou za ředitelem, mžourám do sluníčka a fandím Honzovi a tohle je můj opravdovej život. Do vlaku nasedám s rozporuplnou touhou odjet. To znamená, že chci odjet, protože odjet znamená, že tě zítra uvidím, ale vím že odjedu někam, kde život sním.

Žiju provizorně. Čekám na okamžiky opravdovýho života a úplně uvnitř mě štve, že jsem ještě neuzavřela jednu kapitolu, ale už jsem otevřela druhou, ačkoli vím, že je to ku prospěchu věci. Ale nemám to takhle ráda. Chtěla bych za sebou ty těžký dveře zabouchnout a vědět, že už tam nikdy nebudu muset, místo toho každý ráno otvírám jiný těžký dveře. A jak za mnou zapadnou, přichází druhá část dne, zase jiná. A takhle žiju ze dne na den, za měsíc to asi bude stejně, ale za dva, šest, dvanáct?

Analýza jedné konverzace

Konverzace. Po dvou letech pokračovala/začala mým přáním k svátku, protože to se sluší, pokračovala horko těžko, a skončila mým aha. A tím to skončilo všechno. Aha, tak dál už fakt nic nebude. Aha protože prostě nemůže být. Aha, tak já to tak nechám.