Plakaly by moje oči

jako samo nebe,

plakaly by moje oči,

naštěstí mám tebe.

17. 3. 2021

Pracovní porada offline mi nahradila potřebu patřit do skupiny. Nikdy by mě nenapadlo, že odtamtud budu někdy odcházet naplněná. Vlna motivace.

Vidíš mě ještě někdy jako dřív? Jsi mou kresbou barevnou. Zanikáme v realitě až moc všedních dní, ale pak mi dáš pusu za ucho.

Babička dneska řekla: "Je to ztracenej rok. A nejhorší je to pro nás starý lidi, my už ho nedoženeme."

Sedla bych si k ohni a zpívala Mezi náma dvouma láska nejstálejší a ta musí trvat do smrti nejdelší.

Čtvrté kolo

Je to úplně stejný, jako když kluci na gymplu zlobili a matikářka nám dala test za trest. Já dostala pětku, protože ten příklad byl nějakej chyták, a oni jedničku, protože dneska jsou z nich inženýři. 

Poslední únorový večer se rozloučíme a nevíme, kdy se zase uvidíme. 

Naděje na návrat deváťáků aspoň patnáctého března zase padla.

Všechno je dobrý, ale pak jeden den, když odučím, koukám z okna, najednou nemůžu popadnout dech, slzy mě pálí, ale netečou, pod hrudní kostí něco tlačí. Psycholog by tomu řekl úzkost, já tomu řekla půjdu ven a nadechnu se (natajno).

Jinak mám ale spíš jen na nic náladu a tu zajídám. Celkem úspěšně.

Jednotlivé dny paradoxně docela rychle ubíhají. Už jen devět. Jen devět dní, za který ale zase nevíme, co bude. Můžeme doufat.

Jediný, co bych teď mohla, je jít (ne úplně) nutně pečovat o babičku. Nechala bych se zase antigenně otestovat, ale nejsou teď ty termíny, že jo.

Čtu si příspěvky lidí z první linie, sleduju rozhovory se všemi, a dost dobře nechápu, jak je možný, že sám nejvyšší Agroman si dělá volební kampaň u maturantů. Bezmoc. A vztek.

Je mi krajně proti srsti, že někdo bude kontrolovat, proč a kam jdu nebo jedu. Jsem už rok maximálně zodpovědná, nedokázala bych žít s tím, že jsem někoho ohrozila. A nemůžu za to, že ne všichni to tak mají. Při matice jsem se taky vždycky maximálně soustředila, nechtěla jsem propadnout.

Včera večer brečím u fotky z příbramské nemocnice. Přesto byly poslední dva dny nejnormálnější za poslední dobu. Pozitivní stres. Radost, když se online kafe přesune v rámci zachování duševního zdraví do offlinu. Někam muset. A muset ještě někam jinam. Něco zařídit. Lehká nervozita a taky těšení.

Světlo na konci tunelu ale pořád ještě nikdo nerozsvítil.

Třetí kolo

 

Jarní karanténa zní jako všechna alba Davida Stypky, kterýho jsem si poslechla, až když jsem přečetla rozhovor v lednovým Reportérovi, a pak už jsem ho poslouchala pořád.

Když to všechno začalo, nevěděla jsem, co si s tím počít. Můžu domů? Nebo nesmím? Bojím se jít i nakoupit, skoro tři kilometry pěšky do Alberta chodím v roušce, i když za celou dobu nikoho nepotkám. Ale mohla bych potkat policajty a dostat pokutu. Strašně se mi potí obličej. Pak si zas ťukám na čelo, co blbnu. 

Každej se naučil péct domácí chleba, já hrát trsátkem tak, abych se ho týden nemusela snažit vylovit z kytary, protože struny mám skoro nový.

S hrůzou zjišťuju, že můj život v karanténě se od toho běžného až tak moc neliší, a že bych s tím měla něco udělat.

Říkám si: udělej si režim, a tak začnu každý den cvičit, na konci května jsem fit, fabulous and stronger. Strongest nejsem, protože koncem května se svět obrací v normál. Dokonce budou i tábory, to mě uklidní. Už bude všechno jako dřív. Nikomu nad náma sice nevěřím, že věděj, co dělaj, ale když děti (ani dvě, co spolu bydlí ve stanu) nemusí nosit roušky, začnu to brát tak, že covid šel do háje. Chřipková epidemie je přece každou zimu taky jen pár tejdnů. 

Z toho normálního léta žiju ještě teď.

Do škol se nastoupí normálně, tak paráda, za tejden už sice dětem nevidím do obličeje, ale pořád jsem přesvědčená, že už nás nezavřou, to není dlouhodobě možný, jaro stačilo, budeme dodržovat všechno, ale budeme žít normálně - ráno vstát, jet do práce, být v práci a tam pracovat, doma si odpoledne dělat, co chci. V pátek na kytaru (přesně třikrát). Fixa u Zacha - narozeninový dárek, co nepropadl.

Volby. Distanční výuka vol 2. Definitivně jsem si přestěhovala kytaru, ordinuju si půl hodinu zpívání vždycky po obědě, výhody home vyučování. Ministři se mění jak figurky na orloji, s babičkou se smějeme, že ten poslední vypadá jako Hurvínek a taky tak jedná.

Pak můžou děti do škol na střídačku a opatrně plánujeme silvestr, jestli PES dovolí. Prosinec ve skoro normálním režimu, slintám si při hodinách do roušky a pletu si, kterou třídu zrovna učím prezenčně a kterou distančně, a sotva si zvyknu, vymění se. Po odpoledních peču cukroví.

Když silvestr odpískáme, málem to obrečím, tak strašně jsem se těšila, že po čtyřech měsících budu mluvit s někým, kdo není učitel, žák, nebo rodina. Je to možná povrchní, ale chybí mi obyčejný tlachání, blbý vtipy, od srdce se zasmát. Komorní verze nakonec přesně naplní moje představy, tak jsem spokojená. Mezitím se ještě 23. někde mezi zdobením stromku a zabíjením kaprů vztekám, že nás po Vánocích do školy zase nepustí.

Na rozdíl od jara, kdy jsem se toho v Praze fakt bála a chtěla jezdit domů, chodím teď co nejvíc ven, skoro denně, mobil mi počítá kroky. Hlavně nebýt mezi čtyřma stěnama. 

Mám první návštěvu v prvním bytě, hromadná akce dvou osob bez roušek. Ale to je na jiný vypravování.

Zemřel David Stypka, strašně jsem ho chtěla slyšet naživo. Jeho hlas mi rve srdce. Tak proto asi musel zpívat s takovou naléhavostí.

Distanční výuka mě prudí, ale už mám svůj systém, vztekám se, že někdo mým dětem napařil na vysvědčení klidně čtyřky, ty vole, kde na ty známky jako přišly? S napětím sleduju každou tiskovku, kde se jedná o návratu do škol, až si přečtu, že ministr doufá, že distanční výuka nebude celej rok. 

Dělám si srandu, že moje nejlepší kámoška je teď Andy, po sedmi měsících jedinej cizí člověk, kterýho vidím skoro denně. Na cvičebním videu.

Zpívám si Nezmary sama a chybí mi druhý hlasy. Učím se nový písničky, některý rytmy mi s trsátkem stejně nejdou a vůbec, zní to s ním nějak blbě, asi si zase budu obrušovat nehty, sotva se mi po deseti letech podařilo vrátit jim díky hraní trsátkem normální tvar.

Pak mají obyvatelé Slunečné karaoke večer a já se rozbrečím závistí. Chybí mi společnost, chybí mi patřit do party, chtěla bych se zase jednou zasmát, až mi potečou slzy, a až je osuším, rozesmát se znova. Chtěla bych pocit v břiše, když jdeš jednou za půl roku z koncertu nebo  jednou za dva tři měsíce z táborové schůzky. Když jdu kolem kavárny, dostat nápad, že bych si mohla na půl hodiny sednout dovnitř. Každej pátek zpívat dvojhlasy. A taky se nebát vídat lidi, co mám ráda, abych je potenciálně nenakazila. Nemyslím, že je toho tolik. Jo, vlastně ještě, aby to tady řídil někdo, kdo ví, co dělá.

Co si stěžuju, že jo? Mám práci, ráno si můžu přispat, pak si tři hodiny popovídat s obrazovkou, pak do ní ještě pár hodin zírat, a pak si můžu dělat, co chci. Když nebudu chtít, nemusím ani číst zprávy a pak se rozčilovat, že situaci v chebský nemocnici vyřeší tři doktoři navíc. (Hurvínek si je asi vytáhne z rukávu.) Riziku nákazy jsem byla poprvé za ten skoro rok vystavena až tenhle týden. 

Měla bych sklapnout, jenže to, že nevidím světlo na konci tunelu, mi to nedovolí. Kdybych věděla, že musím vydržet ještě měsíc, dva, nebo půl roku, srovnala bych se s tím. Ale takhle každý týden napjatě čekám, co teda na tiskovce zase řeknou, upnu se k naději, že po Vánocíh už nás potřetí znovu nezavřou, ale zavřou, upnu se k naději, že od února se mi vrátí aspoň deváťáci, ale nevrátí, upnu se k naději, že do jara budeme všichni naočkovaní, aha, dobře, ne, tak do léta, a pak sleduju to fiasko, argument premiéra, který řekne, že je za očkování zodpovědný, zní a to mám naočkovat všechny osobně? Je mi pak ještě smutnějc, nakonec vlastně ani mezi ty lidi, ty vole každej třetí ho volil, nechci. Volám domů, Kalousek složil mandát, táta to ještě neví, no nekecej, a je mi ještě o něco víc smutnějc, protože už nám nezbyla žádná osobnost, jenom ty, co choděj do sněmovny v triku a maskáčích. 

Naprosto regulérně se začínám smiřovat s tím, že letos v létě lesy nespočítám, tak si aspoň topinku ve vajíčku natřu kečupem a pobrukuju si Hlídače krav.

Kromě beznaděje je tady ještě naštvání. Do 31. prosince jsem neporušila žádný nařízení ani doporučení. Pak jsme oslavili v šesti lidech novej rok, špetka naděje, nakonec to vlastně ani nebylo zakázaný. A taky jsem měla tu návštěvu nerodinnýho příslušníka v případě, kterej nebyl nutnej, prostě jsme si chtěly po půl roce popovídat. Jinak nic. Jsem nastavená tak, že když budu dodržovat, co se má, k něčemu to bude. Ale ono to k ničemu není, naději na uvolnění to nepřináší. Tak jsem vzteklá. A tak pořád dokola.

Život se nehraje

Sedlo mi něco do břicha, když jsi po skončení Naprostých cizinců říkal, že by muselo být dobrý si to zahrát. Řekla jsem jen, že to bych teda nechtěla, ne kvůli sobě nebo tobě, ale protože ostatním tak nevěřím.

Až když jsem si druhý den ráno čistila zuby, vzpomněla jsem si, co mi to v tom břiše sedí. Znáš ty chvíle, kdy se na někoho otočíš, že mu něco řekneš, ale zjistíš, že kouká do telefonu a tebe nevnímá? Všimneš si, že scrolluje instagram, nebo tam má messenger. Jednou jsem se takhle nadechla ve společence, že mu řeknu něco organizačního, asi že už bysme jim měli dát svačinu nebo něco podobnýho, a v tom zlomku vteřiny, kterej se snad nedá ani změřit, smazal konverzaci od neuloženýho čísla, jedna přijatá, jedna odeslaná. 

Kdybych ten film nikdy neviděla, zůstala by ta vzpomínka zapomenutá. Vidět jsem to neměla, a číst už vůbec ne, takže jsem to neviděla. Strašně jsem si o něm chtěla nechat aspoň nějaký iluze. Věřit aspoň, že když chodí s holkou, kterou tak strašně miluje, je přímej. Kluci, co maj přes dva metry, by měli být nejpřímější.

Takže jsem si s vyčištěnýma zubama třikrát pustila Cizince /hraješ na mě hru, ale já zas prohrávám, mám k tobě city, i když ti je nedávám/, kdybych uměla psát písničky, napsala bych přesně tuhle ještě dřív než Tereza Balonová, a šla online učit a říkala si, že ti to odpoledne povím, ale nepověděla jsem, a tak to píšu sem. Že nemám iluze o svých přátelích, ani o těch, co jsou nejlepší třeba jenom týden v roce, a dál s nima budu hrát bojovky a Activity a Krycí jména, ale nic jinýho ne.