Melancholie páteční noci

Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. Takových chvil mi lhalo a žádná nevydržela déle než jeden prchavý okamžik. Možná zažiju tisíce podobných, nebo dokonce stejných, ale už to nebudou zrovny ty chvíle. Třeba ještě někdy budu tancovat ve svetru po kolena po pokoji a ze střešního okna pozorovat večer měnící se v noc, ale nikdy už nebudu cítit to samé, co dneska. Smutek, obavy, vztek a touhu objímat. Že až budem mít oba jenom jedno přání, co budem chtít do konce konců, až do přiznání, bude přání každého z nás třeba úplně jiný a třeba nebudeme mít vůbec žádný. Nebudu asi ani myslet na to, jestli jsem někdy řekla "promiň". A jestli opravdu ne, měla bych to říkat teď, po takový době? A je důležitý ho říct? Není důležitější ti říct, jak moc jsi pro mě důležitý? Že jsi pořád jeden z těch, které považuju za své nejbližší? Možná. Poslední dobou není jistý vůbec nic, natož něco tak vrtkavýho jako moje city. Potřebovala bych je asi odložit na nějakou dobu do mrazáku, aby je přešla ta horečka posledních měsíců. A ještě bych měla o starost míň. Taky vím, že bych se neměla zabývat tím, co bude a žít tady a teď, ale strašně mi to nejde. Neumím to a žít podle návodu nejspíš moc nefunguje. Každej holt musí žít, jak nejlíp umí a smířit se s tím, že zrovna tohle je to jeho nejlíp. Znovu a znovu se ponaučovat z chyb, který nasekal a snažit se je příště neudělat. (V tom se musím ještě hodně zlepšit). A když se mu chce, klidně tancovat za střízliva sám se sebou a u toho zpívat o úlevě, kterou znamená přiznání. Kdybych ti třeba přiznala, že tě mám pořád moc ráda, ulevilo by se mi fakt hodně, jenže si jsem vědoma toho, že bych tím mohla klidně nasekat hodně velkou paseku. Přitom se v sobě pořád ještě nevyznám. Kdy přijde chvíle, kdy člověk rozumí sám sobě? Vždycky jsem si myslela, že to přijde s dospělostí, ale dospělá jsem už nějakej ten pátek a ten bordel ve mně je pořád větší a nepřehlednější. Tak nevím.