Smutek

Je mi smutno jako už dlouho ne. Vlastně mám dojem, že jsem smutná pořád, jenom si toho v kolotoči všedních dnů nestíhám všímat. Je toho moc, kolem mě samí strašáci. Číhají na mě z minulosti, i té docela daleké a přicházejí z budoucnosti. Přitom hluboká prázdnota, kterou nezaplní ani nic z toho, co mám  ráda. Ráno se probouzím a cítím úzkost, strach, že to nezvládnu. Pak se uklidňuju, že víc už proto udělat nemůžu. Večer se choulím do klubíčka, ani nevnímám, že mi po tvářích tečou slzy. První, druhá. Oči vyschly. Po pokoji leží rozházená spousta věcí, ale proč bych je měla uklízet, když se odpoledne zase musím sbalit a odjet? Jeden domov nestačí. Připadám si jak kočovník, všechno co potřebuju sbalím do jedné tašky a pendluju z místa na místo. Ve čtvrtek mám radost, že se zase vracím do toho opravdového domova, ale je to jen chvilková euforie, protože na ten druhý život se nedá jen tak zapomenout. Nemůžu udělat střih. Klapka, kamera, Život po stopadesáté třetí, akce a jedem. Nejde to, protože u zdi starý katedrály spí tví strážní andělé, co tě ale nezachrání, jsou to z pekla poslové. Snažím se tomu všemu dát řád, ale copak to jde? Jako bych odkládala život na potom. Jiné vnímání času. Jsem tam, kde jsem chtěla být, ale nevím, jestli jsem to ještě já. Přijdu si jako cizí člověk, jako by za mě jednal někdo jinej uvnitř a já přitom jeho jednání pozorovala a věděla, že už to nepůjde vrátit. Lepší už to nebude a bude líp.