Co poslouchám poslední dobou

Už strašně dlouho jsem nenapsala žádný hudební článek. A už strašně dlouho chci napsat článek, ve kterém shrnu, co poslouchám poslední dobou. Takže jistě chápete, že ta poslední doba se trochu prodloužila.

Kláru Vytiskovou si pamatuju jako trochu divnou, ztřeštěnou zpěvačku nějaký kapely. Až loni na jaře koukám, že vydala singl Home. Pecka. Našla jsem ještě Survival, Country Girl a čekala na to album, které prý vydává. Dostala jsem ho k Vánocům a je skvělé, svěží, hravé a přitom vážné a nostalgické. Má prostě všechno, co mít má.

Schválně sem dávám odkaz na Krávu a ne Nafrněnou, protože té je všude pořád ještě plno (a navíc máme krátce po Valentýnu...). Jenže album, na kterém si už dva měsíce ujíždím, nesložila žádná kráva, a už vůbec se o Báře Polákové nedá říct, že by byla nafrněná. Naopak, to album je vlastně strašně pokorné, skromné a milé. Obsahuje sice i tyhle dva hity, proti kterým vůbec nic nemám, naopak mě na jejich základě začala celá deska zajímat, ale rozhodne není stejné jako ony. Celkově je to album hlubší, melancholičtější, klidnější.

 

Že mám Lenny ráda už víte. Tuhle její novou písničku jsem slyšela ještě než k ní vyšel oficiální klip v trochu jiné aranži. Těžko říct, která je lepší. Tahle je na mě možná vzhledem k textu přespříliš veselá. Na druhou stranu mi právě touhle veselostí pomohla, když jsem cítila, že stojím at the corner out of his heart.

                              

                                                    

Na Emmu Smetanu jako zpěvačku bychom se měli dívat bez předsudků. Vidět ji jako krásnou ženu, která dozrála k tomu, že vydává album, začíná s čistým štítem, a ne jako moderátorku podzřelého zpravodajství, kterou by se svým vzděláním vůbec nemusela dělat.
Waiting je skvělá! Klip je skvělý! Těším se na album!

Malý princ, Vypsaná fixa a dětský sbor. Nejlepší kombinace. Děti napsaly texty písní o těch, které Malý princ potkal, Márdi napsal hudbu, společně je nazpívali a vzniklo úplně kouzelné album.

Objevila jsem electroswing, objevila jsem Mydy Rabycad. Co dodat víc?

 

A ještě jednou trochu Lenny. Upřímně tyhle nové Kryštofy moc nemusím. Poté, co jsem je po letech vzala na milost a zamilovala si třeba Svědomí, Rubikon a Střepy, přišli se Srdcebeatem a tomu já už nějak nerozumím. Až na dvě výjimky. Ty a já, kterou známe všichni, protože se prostě hraje všude. A Přiznání, duet právě s Lenny, kde vlastně poprvé zpívá česky. A není to jen tím jejím chraplákem, který tu písničku nádherně podbarvuje. Je to smyslem toho textu, rytmem, melodií, saxofony. Vším dohromady.

Tenhle článek je takový výběr toho nejlepšího, nejzajímavějšího, nejnovějšího. O dalších mých hudebních oblíbencích zase někdy příště.