pátek 30. června 2017

Půjčím si tvoje oči

Mám v počítači staženo asi deset filmů a pouštím si je dokola před spaním (ještě se mi neomrzely). Jeden film mi vydrží na několik dní a usínám při týchž replikách. "Když jsem s tebou, jsem o tolik lepší!" "Ach, Dexi!" Protože mě tak vidíš. Může to znít sobecky, ale není. Když jsem s tebou, jsem klidně i krásná. Jenže ve skutečnosti nejsem lepší. Dělám pořád stejné boty. Třeba s sebou nikdy nemám deštník, když prší. Jenom už to najednou není tak podstatné. Tak jako najednou není tak podstatné psát, protože ťukání slov do internetu už splnilo svůj účel (jako kdybych byla nějaký pragmatik).

Chtěla bych umět vidět svět tvýma očima. Nečekat na červenou, když ty o pár metrů zpátky objevuješ kouzlo zimní zahrady. Asi jsem tě tehdy poprvé oslovila jménem, když padla zelená, ale nejsem si tím jistá, protože jsi mě neslyšel. Vlastně bych tohle všechno zapomněla, kdybychom společně tuhle nejeli tramvají. Až v tu chvíli mi došlo, že Hradčany z okýnka uvidím ještě stokrát nebo víckrát, když budu chtít, ale ty, jak si je z toho okýnka prohlížíš, jsi mi vzácný. Můj osobní Malý princ. 

Žádné komentáře:

Okomentovat