Stagnuju

Chtěla bych napsat něco chytrýho, ale pravda je, že jen psát potřebuju, a vůbec nevím, co. Hlavou mi už týdny víří tolik myšlenek, že ani není v mých silách je roztřídit do škatulek, abych se v nich vyznala. Musím být stejně zmatečná jako moje hlava. Teď mi v ní třeba zní "I wanna run to you" protože v televizi běží Osobní strážce, kterého jsem nikdy neviděla a ani teď ho nesleduju, jenže to není v mých silách. To už je pravděpodobnější, že mi narostou křídla. A teď uplynulo několik hodin a já pořád nevím, jak chci pokračovat. Není to jedno? A je po víkendu. Pořád jsem toho moc nenapsala, nejde mi to. Nejde mi nic. Snažím se dělat všechno, co chci, tak jako se teď snažím psát, ale nic. Nejradši bych doma s maminkou sázela petunie, ale chci přece dodělat semestr, tak doma nejsem, ale pro dokončení semestru toho moc nedělám. Dobře, nádech výdech, začnu. Jenže se nadechnu a cítím tebe. Kde jsi? Aha, tady ne. Vlastní mozek se mě snaží oklamat. Jako když to vypadá, že jsem dostala skvělý nápad a pak se ukáže, že nebyl tak skvělý. Dobré nápady jsou nedostatkové zboží a já zrovna potřebuju být strašně kreativní a nápady jen hýřit. Zatím si kreativitu vybíjím s nůžkami před zrcadlem, když napravuju to, co mi na hlavě spáchala kadeřnice, ve výsledku se tomu možná nechá říkat účes. Taky bych měla dřív, než bude pozdě, projevit svou empatii, málokdo se mi v ní může rovnat, jenže to taky není pravda. Každý, kdo  mě chápe nebo se o to snaží, mě v ní tisíckrát předčí (si fandím). Ty, ten, který ví, jak na mě, a ta, která ví, že jí ani nikomu jinému nikdy nesvěřím všechno, a pak ještě pár podstatných lidí. Visí to mezi námi. Pak je tu nostalgie. Stačí projít odpoledním městem a je tady. Koukám na kluka s vrabčím hnízdem, znám ho, ale není odtud. Až když se usměje, je to Tom, kterého jsem naposled viděla, když byl malej kluk a dneska mu kupodivu sluší vousy. Jaro před šesti lety, dneska se neznáme. Volné hodiny, o kterých jsme chodili na kolonádu na nanuka. Laborky z biologie v parku. Uzavírání známek. Propovídaná odpoledne na náměstí, to jsme ještě nechodily na kafe. Koncerty v Martinovi. Nic z toho už se nevrátí. Vlastně, známky bych mohla uzavírat. Je to zvláštní, o kolik jsem jinde, ale v tom městě pořád žijou moje vzpomínky, a někdy se v nich zaseknu. Přitom, teď je hezky, jenom co bude, se trochu bojím, a asi proto mi nejde se hnout.