"Žádáme cestující, aby k příchodu na nástupiště použivali výhradně podchod na nástupiště"

A tím podchodem se zvonivě rozléhá klapot podpatků jedněch znovunalezených bot, které kráčí na nástupiště číslo 2, ke kterému přijede osobní vlak číslo          , ze směru          , ve směru          , upozorňujeme cestující, že v úseku         budou přepraveni autobusy. Podpatky nejdřív přešly, a znělo to spěšně, přestože jim vlak jel až za dvacet minut, napříč prázdnou nádražní halou. Od vchodu až pod stěnu z výjevy ze života socialistického dělnictva, které by tam možná nebyly, kdyby původní nádraží tohohle průměrně okresního města nerozbombardovali v dubnu roku 1945 Američani, kde si poté, co neochotná pracovnice společnosti         konečně otevřela okýnko, podpatky zakoupily lístek. Pak si našly na odjezdové tabuli příslušné údaje k příslušnému spoji a vydaly se směrem k podchodu. Dál už to znáte. Jenom cestou prázdným podchodem prázdného nádraží těm podpatkům vhrkly slzy do očí, když si vzpomněly na jednu filmovou scénu z prázdného podchodu už prázdného nádraží. Až ty podpatky dorazí do konečná stanice, prosíme, vystupte, zjistí, proč byly na začátku téhle co to je? znovuobjeveny. Jsou totiž strašně nepohodlné. Uvědomělý traktorista je  pevnou oporou družstva v boji proti vesnickému boháči a stejně tak jsou každé uvědomělé podpatky pevnou oporou v marném boji za delší nohy a snahu být skutečnou ženou.