Moc se mi líbí takové ty řeči o tom, že člověk nemá žít minulostí, ale soustředit se na přítomnost. Žít tady a teď. Moc hezké. Jenže minulost tě dožene.
Vrazíš do ní v tescu někde mezi jogurty a mraženou zeleninou. Nebo ti pak jako by nic napíše na facebooku ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík. Když si myslíš, že už od ní máš pokoj, sedí v posluchárně o řadu výš, výraz v tváři stejně nadřazený a ani ti neodpoví na pozdrav. A po přednášce ji necháš projít davem na Spálené a na jazyku přitom cítíš lahodnou chuť makovníku. Nebo ji najdeš v kapse zimního kabátu, vypranou, když ho na podzim poprvé vytáhneš ze skříně a za chvíli na tebe kouká ze strany s 24. týdnem letošního roku, to když po prázdinách otevřeš diář.
Minulost zkrátka neodstřihneš. Dál bude tvou součástí a neutečeš před ní ani na druhém konci světa. Ono to totiž vůbec nejde. Kdybych nikdy neochutnala ten makovník, asi by se v mém životě nic nezměnilo, rozhodně ne nic podstatného. Ale kdybych nikdy nepotkala toho, kdo píše ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík, byla bych někdo úplně jiný. Chyběl by mi jeden ze základních stavebních kamenů a kdyby ho teď někdo vytáhl, rozkývala bych se a pak třeba zůstala na šikmo jako věž v Pise. Kdyby pak někdo vytáhl další z nich, zbořila bych se úplně. Chápete?
Jo!
OdpovědětVymazat