neděle 7. srpna 2016

Z posledních pocitů

Celý můj život se k mojí spokojenosti smrskl na strašně málo, které ale znamená docela hodně. Mám svůj svět a moc přemýšlím. Kdybych se ve všem tak moc nepitvala, žilo by se mi daleko snáz. Každou chvíli je důležité něco jiného. Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat,naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Dny jsou jako houpačka. Brečím od smíchu a za dvě hodiny od smutku. V pravé poledne dávám přednost srnečce, která ladně přejde silnici a má oči jednoho člověka. Snaží se mi osud něco naznačit tím, že se kolem mě objevují lidé týchž dvou jmen, nebo je to jen blbá náhoda? Prahnu po upřímnosti a sama jí nejsem schopná. Umí ublížit. Nevěřím, že pošťáci dodržují listovní tajemství a bavím se tím, jak se nebaví nad vtipnými pohlednicemi, které mi každoročně chodí.

Zase je léto, tak bilancuju. Co bylo dobře, co bylo špatně, kam mi ten život utíká? To se něčeho bojí, že tak chvátá? Třeba se bojí víc než já. Pořád se ženu za něčím, na co třeba vůbec nemůžu dosáhnout. Co chci od života?  Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat, naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Je toho moc, ani tenhle seznam není kompletní. Před pár lety jsem měla o životě podobně legrační představy jako ten, který se ptal: "Hele, co je vejš něž vysoká škola?" "Nic, leda škola života." Kdybych si bývala vypracovala síťový graf, měla bych pro to teď důkaz.

Nejhorší je muset se rozhodnout, kdo budu. Když ty dvě kompatibilní části sebe rozdělím, jedné se vzdám, už nikdy nebudu kompletní. Řídím se srdcem, rozhoduju hlavou, ale ten rozhodující krok ven ze svého světa neudělám.

2 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Díky, poněkud škodolibě mě těší, že nejsem v té rozpolcenosti sama.

      Vymazat