Nemohu spát a zase se nemohu ubránit myšlence- a tady končím, protože ta myšlenka není jedna. Myšlenek je plná hlava. Jak? Co? Proč? Kdy? Kde? Kdo? Já? Mě se to přece netýká. Aha, tak vlastně týká. Všechno. Může za to nespaní Měsíc, nebo myšlenky?

Ne, tu píseň vážně nezpívá Petr Novák.

Než si stihnu zvyknout, co je za den, je večer a za pár hodin den další. A trápí mě to ze všeho nejmíň. Plácám se někde v pravěku, to nebylo v plánu, ale co vlastně bylo v plánu? Jak jsem byla pošetilá! Pro jistotu nepočítat s žádnou jistotou, abych nebyla nejistá. (Stejně jsem.)

Neuvěřitelné, ještě dokážu s lidmi sdílet emoce. Zapomněla jsem, jaké to je. Anebo je to jen zdání anebo (sebe)klam anebo něco jiného. Anebo zkusím usnout. Třeba se bojím usnout, aby se mi zase nezdál nějaký nehezký sen. Mohl by ho ale zase vykompenzovat jiný sen, hezký, jako před pár dny. Leželi jsme v trávě a pozorovali hvězdné nebe. Pak jsem se uprostřed noci probudila na zádech s rukama za hlavou (jako hlídač krav, nebo hvězd?), i když na zádech většinou nespím.

Nevím, kdy přesně to bylo.