O čtení | Tip na čtení o státním svátku

Zítra máme 17. listopadu, to znamená volno celý den, skoro uprostřed týdne. Pokud nevíte z jakého důvodu, snad ani nepokračujte ve čtení.  Samozřejmě pokračujte i pokud to nevíte, chci se s vámi totiž podělit o tip na dvě knížky, které se týkají 17. listopadu 1989, takže máte šanci se to dozvědět.

Obě vyšly loni na podzim u příležitosti 25letého výročí Sametové revoluce. To není jediná věc, kteráje spojuje. Obě vydalo nakladatelství Prostor. Obě napsaly ženy, které se dokonce přátelily/přátelí. Obě jsou psány formou deníku a na obálkách obou z nich je autorka na dobové fotografii.

Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)

Přesto se v pár věcech i liší. Každá je psaná trochu jinak, jinak graficky koncipovaná. Obě jsem je četla už v lednu (dostala jsem je k Vánocům) a obě se mi, každá svým způsobem, moc líbily.

První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.

Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?

Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.

Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980.  Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?

Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.

Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.

Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).