O čtení | Žítkovské bohyně

S nostalgickým pocitem vzpomínám na červencová horka a na to, jak jsem se těšila, až se trochu ochladí. No, všichni víme, jak to dopadlo.

Proč o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.

Už dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.

Hledala jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.

A stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.

Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.